Cesta do Santiaga

pátek 27. května 2016

pátek 20. května 2016

Skoncila jedna kratka, ale vyznamna etapa myho zivota. Jestli jsem se nejak osobnostne zmenil? Nerekl bych. Jak chcete vylepsit perlu zejo. Poznal jsem spoustu skvelych, zabavnych, zajimavych a divnych lidi ze vsech koutu sveta, usel 800 kilaku za 33 dni, presunul par desitek kilo svalu z bicaku do lytek, prosoupal dvoje strevice, dozvedel se par novych informaci sam o sobe, slysel nespocet ruznych druhu, typu a stylu chrapani, zikal urcitou perspektivu, naucil se setrit pastou, naucil se setrit vlastne uplne vsim, opalil si ruce od lokte dolu, sporadal 100 baget, 2 kila cokolady a hektolitr hnusne prechlorovane vody, prestal verit predpovedi pocasi, videl kus krasne Spanelske prirody a predevsim ziskal inspiraci a motivaci.

Doporucil bych cestu kazdymu kdo ma mesic casu, rad chodi, hleda odpovedi na otazky, snazi se zapomenout otazky, chce zazit dobrodruzo, cestovat a poznat lidi, chce vic poznat sam sebe po fyzicke i mentalni strance a otestovat svoje hranice. Hlavne bych doporucil, aby se clovek na cestu vydal sam a to bez ohledu na to, jak (ne)pohodlne se po delsi dobe sam se sebou citi.

Rady tipy na cestu:

nebrat knihu, hrnek, esus, jidlo, karimatku
vzit poradnou pixlu ibuprofenu, vyprostovak, multak, natahovaci pavouky s kolikama na poveseni hader a duck tape
na jare a podzim nepodcenit obleco (v noci mrzne)
prcat predrazeny naplasti na puchyre, staci jehla/nuzky, desinfekce, normalni flastr a kapesniky na utirani slzicek
koupit kapes. pruvodce
koupit data simku (a nenechat se v obchode vysplouchnout), hodi se pro navigaci
mesic dopredu protahovat achilovky a nejist bagety

Celá tahle sranda mě vyšla asi na 1000€ plus 150€ za letenky.

... A co bude dal? Sestrihat video a naplanovat dalsi trip.

středa 18. května 2016

Den 35.

Mnohokrat mi bylo od ruznych lidi doporuceno nevynechat na zaver jedno z nejkrasnejsich mist Galichčie (a neoficialni, avsak skutecny konec camina) - mys Finisterre (v prekladu konec sveta), lezici na zacatku Atlantiku, 3 dny chuze za Santiagem. Druhym vyznamnym a mozna i jeste zajimavejsim mistem je Muxia (min turistu, vic duchovna), polozena na pobrezi o nekolik desitek kilometru vejs. 3 lidi po sobe mi rekli, ze Muxia je oslovila vic, plus bus po ceste nestavi a jede 2 hod. (narozdil od 3,5 hodinovyho souraku na Finisterru). Oboje za 1 den nestihnu, tudiz volba je jasna. Sice jsem na autobusaku o hodinu driv, protoze ty spanelsky nefachcenka maj dneska nejakej nesmyslnej svatek, ale lepsi nez-li pozdeji.

Muxia za tu cestu rozhodne stala, pocasko vyslo naramne. Kamennej kostelik na hromade obrich balvanu a dvoumetrovy vlny, hlasite busici do vodou omletych skalisek. Bryle mam oroseny a v nozdrach citim cerstvej slanej vzduch. Co bych neudelal pro dobrej zaber. Po kamenech cnicich par centaku nad hladinou krkolomne preskakuju na nejzassi vybezek v mori, kde dlouho sedim na bobku a za obcasne osvezujici sprsky z roztristene vlny hledim Obamovym do oken. Rikaj, ze na tomhle miste by melo byt videt zaobleni zeme, podle me je to fama, ale pravitko u sebe nemam. Natacim posledni cast pribehu a vyrazim zpatky na sous. Ejhle, sutry sou fuc! Ze by priliv? Nezbejva nez vykoupat skrpale... Whatever, na cvachtani uz jsem zvyklej a stejne je doma rovnou muzu hodit do staryho zeleza.

K obedu kupuju ve stanku mistni specialitku. Netusim jak to nazvat, ale chutna to jako langos posypanej cukrem. V pulce se mne to nak zacina vracet, takze zbytek hazu rackum. K druhymu obedu uz raci neriskuju a v samce beru osvedceny duo, Miguela v plechu a bagetu. Ponauceni z cesty cislo 158: Nepit pivo pred dvouhodinovou cestou autobusem bez zachodu.

Vecer je mesto narvany div nepraska ve svech. Davam sraz s dopoledne prichozi Sarou. Jenom co se privitame, nahodne v davu narazime na polomrtvou Cornelii v plne polni (a stale v kanc. pantoflich, nyni uz temer bez podrazky), ktera prave dorazila po 40 kilacich. Sedame do baru a nastava jeden z tech neskutecnych spontanich momentu, ke kterym muze dojit jenom ve spravnou chvili na spravnym miste. Z niceho nic se objevuje totalne vylitej Eugen, po 5 minutach Valentina se Sevem, ani se za nima nezabouchnou dvere a je tu Ramon, Gareth a Miriam se zbytkem Leonske party, plus moji dva stari americti fellaz ze druhyho dne, novopecenej amigo George a spousta dalsich znamych tvari. No proste skoro vsichni lidi, ktery jsem v ruznych fazich cesty potkal a kteri se pak dal potkavali navzajem mezi sebou, takze ve vysledku znaji vsichni vsechny. Jenom Bastien je na Finisterre a Sebastian uz davno v Lisabonu.

Samozrejme se vsema obrovska privitacka a rozjizdi se crazy zaverecna party, zahrnujici vyhecovany karaoke, tanec, solidni mnozstvi vina, vice nez solidni mnozstvi tequily a hromadnou vymenu kontaktu vcetne pozvanek na navstevu. Takze aktualne mam domluveny ubytko a pruvodce ve Stockholmu, New Yorku, Hamburku, Bernu, Koline, Montrealu, Johanesburku, Bologni a Riu de Janeiru. Louceni je na muj vkus az moc dojemny, ale hej.. neco sme tady spolu prozili.

Ve 3 rano nas vykopnou z baru a jedina Cornelie zatim nema kde slozit hlavu, protoze na ubytovanise jaksi nezbyl cas. Jde se mnou do alberge, kam dorazime v pomerne zalostnym stavu a ejhle, brana zavrena. Prelizame pres plot (coz v podani Cornelie byla podivana na uchcani do trenek) a ejhle, dvere zamceny. Trochu jsem pozamomnel (spis absolutne neresil), ze barak je od 24 do 7 zavrenej. Takze prelizacka cislo dve a vydavame se zpatky do mesta hledat nonstop. Po doporuceni od pofiderniho nocniho tulaka nachazime tu nejtemnejsi, nejodpornejsi, nejplesnivejsi a nejsmrdutejsi diru v celym Santiagu, kde chcipl pes odhadem tak pred 50 lety. Vhledem k tomu, ze Cornelie je na pokraji fyzickyho kolapsu, venku je kosa jak prase a ja mam na sobe akorat tenkou mikcu, odmitame opustit lokal minimalne nez v okoli neotevrou nejakou kavarnu. V 6 opet vyrazime do akce. Je porad tma, zima, mesto je mrtvy, nikde ani noha a vsechno zavreny. Po 20 minutach objevujem vchod k bankomatu, kde se dve lezici trosky vlezou akorat. Hazem pulhodkovyho sloficka houmles stajl a v 7 se vracime do alberge. Cornelie upada do komatu na prvnim gauci a ja mam co delat, abych si napakoval veci a stihl bus na letiste. Tezce to nezvladam a musim pres kilak dobihat. V letadle posilam jedno polozmrzly panini za sest pade, abych udrzel svy telo pri zivote jeste par nasledujicich minut k dopsani teto radky a pro dnesek hazu flintu do zita.

Ponauceni z cesty cislo 227: Nevykonavat potrebu pri turbulencich.

pondělí 16. května 2016

Den 34.

Bydlim v obrim baraku na kopci pripominajicim hrad. Nejvetsi alberge ever, kapacita 400 lidi (standard je kolem 30). Nez se dostanu ze svyho pokoje ven, trva to priblizne ctvrt hodiny (v pripade, ze zrovna nezabloudim). Rano jsem rozbitej jak cikansky hracky. Veru, ujit 40 kilaku a pak se zliskat z cervenyho neni zrovna nejlepsi napad, ale kdyz je slina tak je slina. Navic jsem potkal tri vyborny alko spolecniky a slavili jsme az dokud prvni srabek neodpadnul (ja).

Takze pocity z dorazeni do cile? Bozi, skvely, radostny, smiseny, matouci, zvlastni, stastny, smutny, neidentifikovatelny. Trochu vic to mozna jeste rozvedu u zaverecnyho prispevku z cesty.

Msi jsem stihl a byla oukej, spousta zlatych nabozenskych serepeticek, barevny maluvky na stenach, hafo lidi, jeptiska hezky zpivala a to mega kadidlo fakt lita od stropu ke stropu a huli z neho bilej dym jak z komina. Trochu smolicek, ze zvenku je katedrala oblepena lesenim. Ve meste to zije, avsak zejmena diky turistum. Vsude zahradky, na kazdym rohu pizizubej drnkalista a tech zebraku, to sem v zivote nevidel. Sou tak voprskli, ze Vam svuj pahyl bezostysne prijdou vrazit pod frnak i kdyz sedite u stolu v kavarne. Jak kdyby nestacil ten brnenskej somrak s ruzema.

Je teplo a slunko sviti (konecne zas). S pricmloudlym Kanadanem zijicim ve Svycarsku Georgem kupujem na spraveni sixpack Corony a jdem vychillovat do parku. Sice je o 15 jaru starsi, ale po vcerejsi party si dost rozumime. U odpoledniho kafca potkavam poutnici jmenem Kundalini (ofiko se takto nechala par let zpatky prejmenovat... si teda pomohla), ktera si celou cestu nesla veci na hlave. Celkova hmotnost 3kg plus destnik. Proc ne, na caminu normalka.

Abych se nahodou nazacal nudit, tak jsem si dneska prichistal mensi dramicko, kdyz jsem na hodinu ztratil penezenku. Respektive mi spadla ze stolu venku pred restikou a ja suverene odstradoval bez ni. Ze je nezvestna zjistuju az kdyz nemam cim zaplatit vyblizanej salat o par ulic dal. Prijemna chvilka. Uprimne se divim, ze ju jeste nikdo nevotocil, protoze byla videt z deseti metru. No, jesteze nejsem v Cesku. Uuuuf !!

Byznys idea do budoucna: Otevrit v Santiagu pedikurni salon.

Den 33.

[rano] Akualne se nachazim 40 kej pred Santiagem. Potrebuju se tam dostat zitra pred polednem, abych stihl velkou privitaci msi pro poutniky (udajne se tam rozhoupava obri kadidlo, tudiz zazitek, plus nasi by meli radost, jinak je mne nejaka mse u sedaci casti tela). Posledni alberge na caminu je 4 km pred Santiagem, coz je idealni vzdalenost, ale dneska se mi teda 36 hrotit nechce. Predposledni je 20 km pred, tam dojdu v klidecku, ale zejtra budu mit perny dopolco. Kdyz nezaspim, tak se to zvladnout da. A kdyz jo... Ňeeh, svet se nezbori.

Dneska si vykracuju pomalu a kocham se. Streka je pohodova a pocasi se zas na chvilu umoudrilo. Jak pozoruju, tak ani ostatni vubec nespechaj a lezerne posedavaji u kafe pri kazde prilezitosti. Kam bysme se taky hnali zejo. Prijde mi celkem interesantni, ze tady uz skoro vubec nesleduju hodiny. Maximalne, kdyz pisu neco na blog. Vstavam, kdyz se vzbudim (spis kdyz jsem vzbuzen), jim kdyz mam hlad (spis kdyz narazim na neco k snedku) a jdu spat kdyz jsem unavenej.

[odpoledne] Mam dojem, ze jsem vkrocil do novyho ponebnyho pasma. V okoli se zacinaji objevovat eukalipty, palmy a kaktusy. Mozna moc cumim po kytkach, misto abych hlidal zluty sipky, ale nejakym zahadnym zpusobem jsem uplne minul moje vytipovany ubytko. No nic, vracecky sou pro sraby.

10 kej pred Sntg vesnica. Vsechny 3 penziony plny. No nic, tak to vypada na dalsi hodku cesty. Tohle nesnasim, kdyz jsem psychicky pripravenej na dvacet a nakonec to ma bejt 36.